901
Deváté pravidlo bezchybné češtiny
Mgr. Jan Táborský
NahoruStudijní cíle
Podíváme se na nejvýznamnější zásady užívání tečky, dvojtečky, uvozovek, závorek, spojovníku, pomlčky, tří teček a lomítka. Ze stylistiky nás bude zajímat, jak je to s konkurencí přídavných jmen a příčestí trpných v konstrukcích typu byl natřený/natřen. Ve formální části upřeme pohled na vybrané zásady umísťování obrázků a grafů do textu. Strategická rada se tentokrát zaměří na jeden velmi užitečný jev – na autocenzuru.
NahoruA. Pravopis: Interpunkce
Touto lekcí se přesouváme k interpunkci. Je to téma, které lze snad řadit k těm obtížnějším – stejně jako lze říci, že popis věty či souvětí a všech jejich možností v komunikaci je složitější než popis slova. A právě tato potenciální složitost věty se do interpunkce – jež má za úkol věty a souvětí logicky členit – plně promítá.
Než se podíváme na řešení cvičení č. 12, řekněme si něco o našich hlavních interpunkčních znaménkách a jejich typických užitích.
Tečka
Je notoricky známo, že tečka označuje konec věty nebo souvětí a že ji klademe za zkratky a řadové číslovky: dr., 15. (patnáctý) ročník, III. (třetí) kapitola. Zajímavé jsou až kombinace tečky a jiných interpunkčních znamének, popř. její užití ještě v jiných funkcích.
Tečka a závorky: V zásadě platí, že pokud nějaká věta v závorkách začne (což je signalizováno velkým písmenem), má v nich být i ukončena tečkou. Patří-li výraz v závorkách jako celek do jiné větné konstrukce, je pak tečka až za závorkou: Vezměte si s sebou všechny podklady (zejména poslední verzi příslušné směrnice). Snadno může nastat situace, kdy je z nějakého důvodu tečka jak v závorce, tak za ní, např. při užití zkratky: Koupil jsem vše potřebné (koberec, nábytek, výzdobu apod.).
Za nadpisy, nápisy a popisky (např. obrázků nebo grafů v dokumentu) umístěnými na samostatném řádku nebo jinak graficky zvýrazněnými se tečka nepíše. Tečky píšeme v popiscích obsahujících více vět, za poslední z nich už ale být tečka opět nemusí; tečka se nepíše ani na konci vícevětných nadpisů.
Tečku užíváme rovněž v časových údajích (např. 11.55 hod.), na téže pozici je ovšem možné užívat i dvojtečku.
V peněžních částkách se tečkou oddělují skupiny číslic po třech (25.168 Kč), při zápisu nefinančních částek má v této funkci přednost mezera.
Vyjde-li nám na konec věty zkratka ukončená tečkou, další tečku (pro signalizaci konce věty) již nepřipojujeme (jiné znaménko v případě potřeby ano). Znamená to, že v textu se nikdy nemají objevit dvě tečky bezprostředně za sebou.
Základním pravidlem je, že před tečkou se nedělá mezera nikdy, a naopak za tečkou (téměř) vždy, např. 1. 8. 2014; fa Koler, s. r. o. Výjimkami jsou zejména tyto případy: www-adresy (např. www.syntagma.cz), desetinné označování částí textu (např. kap. 1.4.3; za poslední číslicí bez tečky), v časových údajích (např. 18.55 hod.), v peněžních částkách (např. 12.356 Kč), v názvech souborů (např. slon.jpg) a v některých titulech (např. Ph.D.).
Dvojtečka
Dvojtečku lze kromě uvození výčtu a přímé řeči nebo citace užít též pro signalizaci vysvětlení či odůvodnění (např. Jsem pro tuto kancelář: je největší), pro označení poměru a dělení, pro vyjádření měřítka, sportovního skóre a časových údajů.
Připojujeme ji hned za předchozí výraz a za ní děláme mezeru, ovšem kromě vyjadřování poměru, dělení a měřítka (kdy je mezera z obou stran dvojtečky, např. 9 : 3 = 3, poměr 5 : 8, měřítko 1 : 30 000) a kromě vyjadřování času nebo skóre (kdy neužíváme mezeru žádnou, např. 15:30 hod., Česko prohrálo 3:0).
Následuje-li po dvojtečce věta, je možné ji začít malým i velkým písmenem.
Uvozovky
Uvozovky používáme k označení přímé řeči a citátů a také k označení přesných názvů knih, článků, časopisů apod. (nepovinně, s ohledem na přehlednost textu). Další využití nacházejí u výrazů, které se nějakým způsobem liší od stylu ostatního textu (odborné termíny, nespisovná slova, ironické výrazy aj.).
Užíváme zejména uvozovky typu 99 66 (podle jejich tvaru při mnohonásobném zvětšení, tj. dvojité „x”), dále pak uvozovky jednoduché (‚x‚) a boční (»x«). Použití jiných uvozovek (např. “x“) se považuje za chybu. Jednoduché a boční uvozovky se nejčastěji užívají, když je třeba vložit do již uvozeného textu další text v uvozovkách, např. Zeptal jsem se: „Měl jsi už tu ,pohoduʻ, o které jsi mluvil?”
Pokud je v uvozovkách celá věta, píše se druhé uvozovací znaménko až za příslušným interpunkčním znaménkem (tečkou, čárkou, vykřičníkem, otazníkem), např. „Petr se zdržel v práci.” Pokud se text v uvozovkách objevuje uvnitř nějaké větné konstrukce, která…
