dnes je 28.11.2022

Input:

Desatero dospělé komunikace

10.8.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1201
Desatero dospělé komunikace

Jiří Pokorný

Budete-li komunikovat dospěle, ubyde kolem Vás konfliktů, zbyde Vám více času a energie na příjemnější věci a získáte otevřenější a pevnější vztahy. Navíc Váš pracovní den bude plný lepších pracovních výsledků.

Dospělá komunikace

Možná vás tento titulek překvapil. Vždyť je přece jasné, že dospělý člověk taky musí dospěle komunikovat. Má takové banální téma co dělat s naší ústřední linkou, tedy prací s vlastními emocemi jako psychohygieny? Odpověď zní ano, tato oblast sem patří, a to významně. Pokud se vám totiž podaří ve svém životě převážně komunikovat skutečně naplno dospěle, výrazně se sníží objem i intenzita konfliktů kolem vás. Budete také cítit, že při dospělém chování konečně žijete svůj život. Nebudete nesmyslně svázáni rodičovským stylem komunikace ani se nestanete přerostlými stádními dětmi, které pořád vyhlížejí nějakou autoritu (či pseudoautoritu), která rozhoduje za ně.

V našem pojetí tohoto tématu se tedy nejdříve seznámíme se třemi různými komunikačními styly, které všichni střídavě používáme, aniž si to uvědomujeme. Tedy komunikaci ve stylu rodič, dospělý a dítě. Pak se zkusíme společně zamyslet, jakou formu komunikace nejvíce používáte a jaké to má důsledky. Pokud dojdete (a mnozí jistě dojdete) po takové krátké analýze k tomu, že ve své komunikační formě chcete změnu, zde se dozvíte, jak to udělat. Jak především přidat té dospělé formy a omezit ve své komunikaci styl rodič nebo styl dítě. Zajímavým poznáním jistě bude, že z reakcí ostatních lidí, ale i z těch vlastních, zjistíte, jestli se vám taková důležitá proměna daří. A nakonec si v této lekci ukážeme, jak se vyhnout nejvíc zavádějící formě sdělení – tedy zdegenerované komunikaci, již právě nejčastěji používají lidé, kteří se chovají silně dětsky či rodičovsky.

Krátká charakteristika chování jednotlivých komunikačních forem

Rodič:

  • Má tendenci přebírat veškerou odpovědnost za lidi kolem sebe (toto chování je v pořádku, pokud se tak chováme k vlastnímu malému, biologickému dítěti, ale vůči věkem zralé bytosti to není zdravý přístup).

  • Je orientován především na minulost, řešení nynějších situací hledá zejména ve zkušenosti z podobné reality, kterou už zažil (uplynulé doby takto reagující člověk adoruje, přeceňuje, všechno tehdy pro něj bylo lepší).

  • Projevuje odpor k novým věcem a ke změnám všeobecně, novinky v něm vyvolávají nepříjemné pocity a z principu je většinou hned v začátku odmítá.

  • Klasickým rysem „rodiče” je mentorování, tedy neustálé rozdávání mnoha nevyžádaných rad (a rodič se rozčiluje, pokud se okolí automaticky jeho radami neřídí).

  • Často ve svém projevu používá manipulativní techniky a také různé silové působení na své okolí (většinou neříká věci přímo a otevřeně, vždy přemýšlí a kalkuluje, co to sdělení přinese jemu).

  • Velmi nerad přijímá pomoc, rady a podporu od svého okolí (dotýká se to jeho ega a hrdosti; vždyť on si stačí sám, na udílení pokynů je tady přece on!).

  • Pro „rodiče” není obvyklé přistupovat na kompromis, on sám je pro sebe majitelem a nositelem pravdy (naslouchání názorům druhých lidí je u těchto typů většinou předstíraný manévr, nakonec stejně chtějí, aby bylo po jejich).

  • Je pro něj nepříjemné přiznat vlastní chybu, má pevně daná vlastní pravidla, názory, zákony a domněnky (přiznání omylu se podle něj vlastně rovná ztrátě části vlastní sebehodnoty).

  • Dalšími typickými projevy je ochraňování, pečování, kárání, trestání, zakazování a hodnocení.

  • Dokáže současně několik v podstatě rozporuplných až vylučujících se způsobů jednání vměstnat do svých reakcí, není tedy vůbec jednoduché vyjít s člověkem silně se rodičovsky chovajícím. Soužití, spolupráce či jiný druh vztahu je z tohoto pohledu v interakci s „rodičem” nejednoduchý. Člověk, jenž s ním žije, buď zůstane v roli dítěte, nebo – v lepším případě – se chová tak vehementně dospěle, že „rodiče” také přinutí k dospělé formě komunikace.

Dítě:

  • Je plné emocí, které zcela a bez ohledu na okolnosti plně projevuje.

  • V tomto komunikačním stylu převládá naprostá až brutální otevřenost.

  • Často se objevují dva typické rysy chování – hraní a zlobení (což je v pořádku u 5letého dítěte, ale průšvih u 30letého člověka).

  • Naprosto odmítá odpovědnost; člověk jednající jako dítě hledá někoho, kdo odpovědnost převezme za něj (hlavně ať on sám „je z obliga”).

  • Projevuje silné tendence ke snění, až ke lhaní.

  • Typická je velká kreativita a představivost.

  • Miluje (až nekriticky) nové věci a změny vůbec.

  • V časové ose uvažování a prožívání dětsky konajících lidí převažuje budoucnost, hodně si představují, co jednou bude.

  • Takový člověk je spíše nesamostatný, hledá autority, které ho ochrání (ale vůči kterým se potom rád vymezuje).

  • Takto nastavení lidé bojují často s vnitřními strachy, úzkostmi a s pocity bezmoci (ten svět okolo je tak silný, že je činí bezbrannými).

  • Typickým rysem je také aktivita, spontánnost a schopnost

Nahrávám...
Nahrávám...