Paměť - základní pojmy a definice, bez kterých se neobejdete

101

Paměť – základní pojmy a definice, bez kterých se neobejdete

Jana Vejsadová

Dříve než se začnete vážně znepokojovat vlastní pamětí, uvědomte si, že žádný systém, ani organismus, nepracuje absolutně bez závad. Důležité a do určité míry i uklidňující je vědět, jak lidská paměť pracuje. Můžete se pak lépe podílet na její nápravě, protože se vyvíjí podle toho, jak s ní nakládáte.

Lidská paměť patří spolu s inteligencí, pozorností, učením, myšlením a se schopností mluvit a rozumět mluvenému mezi kognitivní (poznávací) funkce. Umožňuje ukládat, uchovávat a vybavovat si informaci v centrálním nervovém systému.

Nelze mluvit o jedné paměti, spíš si představte několik různých pamětí vedle sebe, které se vzájemně doplňují, přecházejí jedna do druhé a vyžadují přitom zapojení nejrůznějších oblastí mozku.

Poté, co naše smysly zachytí nový vjem, se informace o něm uloží na několik sekund v oblastech mozku odpovídajících každému ze smyslů. Této fázi říkáme senzorická (okamžitá) paměť.

Informace, které upoutají pozornost nebo vyvolají náš zájem a zůstanou uloženy v tzv. senzorickém registru, jsou přeneseny k bezprostřednímu využití do krátkodobé paměti. V ní zůstanou v pohotovostní podobě po dobu vykonání určitého úkolu.

K přenosu informací do dlouhodobé paměti dochází pouze tehdy, byla-li jim věnována záměrná pozornost a pokud byly dostatečně opakovány. Jestliže nedošlo k jejich vštípení (impregnaci), budou zapomenuty. Dlouhodobá paměť umožňuje vybavit si nebo znovu poznat informace, které jsme si zapamatovali před několika minutami, hodinami nebo lety.

Tato třetí fáze paměti obsahuje epizodickou paměť, která zaznamenává jednotlivé epizody našeho života, jejichž řetězení vytváří náš životopis, sémantickou paměť, v níž máme uloženou naši zásobu poznatků o světě, i procedurální paměť, která uchovává informace potřebné k vykonávání zautomatizovaných pohybů.

 NahoruPaměťový postup

Do dlouhodobé paměti také patří pojmy explicitní a implicitní paměť.

O explicitní paměti mluvíme tehdy, jedná-li se o vědomé uchování informace. Dovoluje nám vybavit si a znát okolnosti, za nichž jsme informace či určité vědomosti získali („To bylo tehdy, když…”).

Implicitní paměť naopak uchovává podvědomé informace umožňující provozovat určité dovednosti. Je v našem životě všudypřítomná a dává nám možnost chovat se a jednat určitým způsobem, aniž bychom o tom přemýšleli. Dobu ani způsob získání vědomostí nebo znalostí takto uložených v paměti nelze určit slovy (nedokážeme říci: „Vzpomínám si, jak…”).

K implicitní paměti řadíme také priming, jehož podstatou je zlepšená schopnost poznat slova nebo předměty poté, co jsme se s nimi již v minulosti jednou setkali. Patří sem i percepční paměť, díky níž lépe rozlišujeme vjemy (např. tóny nebo vizuální informace), pokud s nimi máme opakovanou zkušenost.

Ve výčtu názvosloví má své místo také kolektivní paměť, z níž vychází paměť a identita jednotlivců. Kolektivní pamětí se z velké části utváří kultura národa nebo určitého společenství. Sdílíme tak společné dědictví našich předků, mluvíme se stejným přízvukem nebo nářečím, známe stejné vůně i chutě, podobně se oblékáme, atd. Kolektivní paměť je nám předávána většinou implicitně, jsme jí často ovlivněni víc, než si uvědomujeme. Díky společnému sdílení však také dokážeme lépe čelit určitým životním událostem.

O dalších typech i jednotlivých fázích paměti budeme podrobněji mluvit v průběhu našeho on-line kurzu.

 NahoruEtapy ukládání informací do paměti

Než se určitý vjem změní v informaci, kterou jsme později schopni si vybavit, proběhne proces, který začíná přijetím dané informace, pokračuje jejím zakódováním, vštípením a končí uchováním. Správné přijetí ovlivňuje řada faktorů, ale především náš smyslový aparát.

Kódování (encoding) je způsob, jímž je informace získána, zpracována a připravena pro uložení do paměti. Vjem se přemění na „jazyk mozku”, tzn. že je porovnáván se všemi ostatními, které už jsou zde uloženy. Je mu přiřazen kód či příznak, který podporuje jeho vybavení – obraz, slovo, vůně, hudba, atd. Zcela nové informace obdrží nové kódy. Způsob zakódování je u každého jedinečný. Účinnost vybavování závisí na hloubce kódování, tedy na samovolném uspořádání údajů a jejich volných asociací.

Vštípení (impregnace) je etapa, v níž informace přechází od smyslového vjemu do stavu představy, která je produktem transformace způsobené činností mozku. Lehce si vštípíme informace běžného života potřebné k provedení úkolu.

O normálním vštípení mluvíme tehdy, když informace vyžadují určitou pozornost, vzbudily náš zájem a chceme je předat dál. Tento stupeň vštěpování využívá naše paměť nejčastěji, ale jeho kvalita se liší (denní doba, emoce, trénink).

Hluboké vštípení nastává často bez našeho přičinění. Nesmazatelné vzpomínky mívají afektivní náboj, který posiluje stopu v paměti. I zdánlivě zapomenuté situace vytanou na mysli kdykoliv: ve snu, prostřednictvím vůně, gesta, atd. To, jestli si informaci, kterou vnímáme, také zapamatujeme, závisí na řadě faktorů a okolností právě ve fázi kódování:

• jak často a v jakém rozsahu si informaci, vzpomínku či situaci opakujeme od chvíle, kdy jsme ji poprvé vnímali,

• jaký pro nás má informace význam a do jaké míry ji můžeme porovnat nebo přidat k informacím již dříve uloženým.

Uchování (engram) informací v paměti je další etapa, při kterém si v mysli udržujeme otisk minulé zkušenosti. Co je v ní uchováno, může být také vyvoláno, až bude třeba. Širší, obecnější pojmy se v paměti uchovávají mnohem snáze než detaily. Osvojíme-li si důkladně obecná fakta, podrobnosti, které k nim patří, si své místo najdou samy. Snáze si zapamatujeme…