dnes je 17.11.2019
Input:

Práce s emocemi klienta - sebenenávist a její projevy

6.3.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

7
Práce s emocemi klienta – sebenenávist a její projevy

Jiří Pokorný

Umět pracovat s emocemi zákazníka je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěchu každého kouče. Lidská psychika v časové ose totiž funguje následovně:

pocity → myšlenky → slova → činy → reflexe.

Tedy na počátku všeho našeho rozhodování, uvažování i chování jsou vždy pocity. Kouč, který chce mít úspěch, musí brát během celého vzdělávacího procesu v potaz „pocitový software” svého klienta. Pokud lektor není v kontaktu s emocemi svého zákazníka, není v kontaktu s ničím. Zůstane jenom nějaký prázdný, naučený a nefunkční proces, který pravděpodobně nedokáže pomoci vůbec nikomu. V této kapitole se budeme zabývat pojmem emoční vzorec člověka a také sebenenávistí – bohužel velmi častým jevem dnešních dní. To je ten nejsilnější vnitřní projev narušeného vnímání vlastní hodnoty, což extrémně ovlivňuje chování a prožívání některých osob, se kterými se kouč v současnosti při konzultacích setkává.

Emoční vzorec

Emoční vzorec je v podstatě náš vnitřní pocitový software, který určuje, jak prožíváme a vnímáme různé životní situace. Co ho tvoří? Jak vůbec vzniká? A jak je možné, že každý člověk ho má jiný, originální a autentický? Tento „software” se skládá ze tří základních stavebních kamenů:

geny + výchova + zkušenost.

Genetická výbava

Genetická výbava každého z nás je dána zděděnými předpoklady, které získáváme od svých rodinných předků. Tím zdaleka nejsou míněni jen rodiče, ve hře jsou i další osoby, někdy i mnohé starší generace. Například pokud máme rodiče a prarodiče, kteří trpěli silnou úzkostí, existuje bohužel velká pravděpodobnost, že úzkostnými stavy budeme v nějaké míře trpět také. I temperament je vrozená dispozice, která má souvislost s temperamentem našich předků. Ke geneticky předávaným informacím mohou patřit i různá potlačená a neřešená rodinná traumata. Takže například pokud má člověk praprarodiče, kteří před 70 lety sloužili v německém wehrmachtu, a toto téma je v rodině striktní tabu (několik generací se o něm nesmí mluvit), snadno se může stát, že s určitým negativním a silným vnitřním pocitem viny se může potýkat i on (potomek těchto předků) v dnešní moderní době.

Výchova

Výchova představuje v podstatě všechno, co jsme v prvních 10–12 letech svého života prožili v rodinném systému, který nás obklopoval. Tedy jaké hodnoty celá rodina vyznávala a jak jsme byli v dostatečné či nedostatečné míře chváleni či kritizováni. Zdali rodiče byli pro své děti emocionálně dostupní (povídali si společně o svých pocitech a prožívali společné pozitivní chvíle jako rodina). A také zda děti byly či nebyly konfrontovány s rozporuplnými, ambivalentními osobami, tedy lidmi, se kterými měly silný emotivní vztah, ale vzbuzovaly v nich protichůdné pocity (měly je např. rády, a současně se jich bály). V podstatě rozhodující je, jaká je psychická vzdálenost objektu od subjektu (já versus rodiče, já versus sourozenci, já versus prarodiče atd.) V případě, že je příliš velká, vyrůstá dítě v chladném, nepříliš povzbuzujícím prostředí. Naopak když je dítě na rodiče příliš fixované, vzniká stav závislosti, který mu v podstatě znemožňuje dospět.

Zkušenost

Třetím pilířem emočního vzorce je zkušenost. Ten souvisí s pubertou a s dospělostí každého z nás, co jsme během této doby prožili a jak jsme tyto zážitky zpracovali a přijali. Pokud jsme např. zažili v pubertě šikanu, poznamená nás to navždy. Nebo opakovaná partnerské selhání, kdy nám ztroskotají blízké vztahy, z nás v podstatě dělají „citové mrzáky.” Nevěříme pak už předem nikomu, všechny přešlapy protějšku vnímáme jako katastrofu a konec soužití.

Z tohoto výčtu zdrojů emočního vzorce a konkrétních příkladů je patrné, že kombinace těchto faktorů je vždy originální a neopakovatelná. A ta rozhoduje o tom, zda konkrétní situaci prožijeme právě tímto způsobem, anebo úplně jinak. Kouč musí zjišťovat tyto jednotlivé parametry a pracovat s nimi.

Úkol pro kouče:

Popište co nejpřesněji svůj vlastní emoční vzorec. Co ho formovalo? Jste s ním spokojeni? Chcete něco měnit? Jak to uděláte?

Sebenenávist – úvodní popis

V následujícím popisu jsou uvedeny nejčastější projevy sebenenávisti, její příčiny, ale také možnosti řešení tohoto těžkého životního postoje. Pro ještě lepší orientaci v této psychické poruše jsou zde podrobně rozebrány emoce a myšlenky, kterými disponuje člověk trpící sebenenávistí. Co s tím vším na konzultaci má kouč udělat?

1. Především správně identifikovat sebenenávist u klienta a uvědomit si, s jakou poruchou se bude potýkat.

2. Maximálně šetrně se snažit zákazníkovi popsat situaci a hlavně podpořit jeho motivaci s tím něco dělat.

3. Dále je nutné klientovi uvést možná řešení a hlavně zdůraznit obrovský užitek, který mu změna sebepojetí přinese (a nezakrývat několikaletou potřebnou časovou investici).

Sebenenávist znemožňuje dotyčnému naplněný, spokojený život. Dotyčný sám sebe považuje za člověka nehodného štěstí. Je na sebe silně zaměřený, ale současně je pevně přesvědčený, že není dost dobrý. Předstupněm sebenenávisti je nízká sebeláska. Další zásadní projevy sebenenávisti jsou:

Zdravé sebepojetí Vnitřní sebenenávist
Já jsem vcelku dobrý, oblíbený a hezký člověk. Jsem oběť a smolař, nemám právo být šťastný.
Sám se sebou jsem většinou spokojený, jen tu a tam je třeba něco vylepšit. Celý svět je tady jen proto, aby mi ubližoval. Ostatní jsou lepší a zajímavější než já.

Zrůdnost života člověka se silnou sebenenávistí je v tom, že mu nedává možnost zlepšení.

Každá příjemná změna je vnímána jím samým jako nezasloužené dobro, kterému je třeba se vyhnout.

O své poruše tito lidé často vědomě nevědí, projektují ji do druhých lidí.

Příčiny:

  • rodina/výchova (emocionálně nedostupní rodiče),

  • prostředí v dětství (soutěživé, neúprosné, výkonové, maximalistické),

  • nezpracování neúspěchů (neřešení minulosti svého příběhu, geneticky zděděná traumata),

  • temperament melancholik/sangvinik,

  • ztráta blízkého člověka (rozvody, rozchod, smrt),

  • zdravotní problémy chronického typu (častá psychosomatizace),

  • návyky zpracování negativních zážitků – odsunutí, popření, zveličení, hledání viníka,

  • negativní verbální programování (srážení sebe sama),

  • opakované ztroskotání v partnerských vztazích,

  • syndrom týrané ženy/muže.

Emoce:

  • rychlé změny nálad,

  • strach ze ztráty,

  • pocity dětské bezmoci,

  • silné úzkostné stavy,

  • panika až hysterie,

  • vztek na autoritu (partner, šéf),

  • nesrozumitelné vnitřní emocionální „chuchvalce”,

  • strach ze strachu,

  • nezvladatelné návaly agrese.

Myšlenky:

  • přitahují je lidé, kteří jimi pohrdají (nemohu mít rád někoho, kdo má rád mě),

  • vyjasňovací dohody pro ně platí jen do okamžiku, než se jim změní nálada,

  • potřeba neustálého štěstí (už neutrální nálada je vnímaná jako špatná),

  • celý svět je tu proto, aby jim ubližoval – role oběti,

  • všichni ostatní jim připadají lepší, než jsou oni sami,

  • pocit, že si nezaslouží dobrého partnera (šéfa, kamaráda),

  • chtějí hlavně vztahy bez bolesti, jen to pěkné z nich,

  • nastavování hranic jejich protějškem vnímají jako projev toho, že je nemá rád,

  • nesnáší racionální argumenty (vyvolávají v nich averzi),

  • CHORÝ MOZEK ODMÍTÁ REALITU.

Chování:

  • gamblerské chování (alkohol, dluhy, výchova dětí bez hranic),

  • úlevové manévry (útěk nebo „zmrznutí”),

  • závislé typy vztahů – cítí se svazováni, ale současně ostatní svazují,

  • pólové reakce (buď zbožštění, nebo nenávist),

  • jejich vnitřní agrese vždy směřuje vůči nejbližšímu člověku,

  • časté silné manipulativní hry,

  • jsou extrémně citliví na kritiku,

  • v projevu se střídá citlivost s verbální agresí,

  • patologická žárlivost – egoismus,

  • arogance (např. k prodavačkám nebo číšníkům),

  • nekonečné sebeagresivní fantazijní dialogy sám k sobě.

Jak z takové těžké situace ven? Od klienta vyžaduje velkou upřímnost a sebereflexi k sobě samému a zároveň ochotu pracovat na sobě spojenou s velkou trpělivostí. Od kouče vyžaduje značné zkušenosti a znalosti a vnímání vlastních hranic možností. Jaké jsou ve zkratce možnosti, které u části klientů vedou ke změně?

Trénink (klient pracuje sám se sebou):

  • proč tohle prožívám (racionalizace situací),

  • co nejhoršího se může stát (kladení otázek),

  • jak reaguje průměrný člověk v mé situaci (srovnávací otázky),

  • jaké jsou klady a zápory (hledat v každém prožitku, i v tom negativním).

Profesionální metody řešení (možnost alespoň částečného zlepšení u některých klientů):

  • několikaletá psychoterapie (alespoň 1 x za 14 dnů),

  • životní koučink se zkušeným lektorem (dlouhodobý),

  • úlevové techniky psychohygieny (vybrat s koučem ty nejvhodnější a denně opakovat),

  • případně některé spirituální techniky (meditace).

Dále se společně podíváme na to, jak sebenenávist funguje v partnerských vztazích.

Kouč se dnes stále častěji dostává do pozice, že i když se zcela záměrně nespecializuje na životní či vztahový typ koučinku, klienti po něm přesto chtějí pomoci i v